Dne 6. března 1645 se u středočeského Jankova mezi Benešovem a Táborem odehrála jedna z nejkrvavějších bitev, jakou střední Evropa kdy poznala.
Již od rána se císařská armáda řadila do bojové pohotovosti. Švédská armáda nastoupila od svého hlavního stanu ve Voticích vzdálených asi 7 kilometrů. Zkušený dělostřelec Lennart Torstensson nenechal nic náhodě, a na vyvýšená místa umístil baterie těžkých kusů. Logika tehdejších vojevůdců velela, že by se vojsko mělo vydat rovnou proti protivníkovi na kopci. Jenže Torstensson si moc dobře pamatoval fiasko u Nördlingenu, které způsobilo devastaci armády královny Kristiny.
Udělal něco, s čím Hatzfeld nepočítal. Hlubokými údolími pokračoval krytý návršími podél potoka k vrchu zvanému Hartmany. Začal císařské obcházet, a ti z důvodu nekoordinace generálního štábu nic nedělali. Až na generála jízdy Johanna von Götz. Někdy v ranních hodinách nevydržel a zavelel zhruba jedné třetině jízdy k útoku na zadní voj nepřítele. Rytířský hrdinný manévr ale přišel vniveč díky kvalitnímu důstonickému štábu, rozmístěné artilerii a odolnosti Torstenssonových mužů. Sám Götz zde zemřel, dopadl zkrátka jako Kec u Jankova.
Po odražení útoku teprve začala císařská armáda reagovat na protivníka, který se někdy kolem deváté hodiny začal soukat do příkrého návrší Hartman. A začala bitva. Na prostoru zhruba 1 x 3 kilometry se přes 5 hodin bojovalo. Jednou císařští zatlačili švédy, poté oni vyprovázeli císařské.
Jak uvedl Torstensson v psaní královně Kristině: „Bez ohledu na to, že nepřítel (i když měl v jízdě přesilu dvou až tří tisícovou, v pěších ale přesilu zanedbatelnou) nastoupil s takovým odhodláním, až byl člověk jednoduše ohromený, tak šli naši proti němu s takovou odvahou, že po tvrdém boji trvajícím od osmi ráno do čtyř po obědě, konečně utíkajícího a zruinovaného nepřítele rozprášili“.
Hatzfeld se ještě snažil bránit, ale nakonec se dal na úprk. Byl však dopaden, zbit a odveden k Torstenssonovi. Tomu se kavalírským gestem odevzdáním meče vzdal. Odveden byl do zajetí v Jihlavě, odkud i napsal svou apologii císaři. V té se zmiňuje zejména o tom, že jej v jeho štábu nikdo pořádně neposlouchal. Aby ne. Jeho armáda byla stažena z jiných prostor Evropy, byla unavená a bez motivace bojovat. Sám Hatzfeld navíc zřejmě neměl takovou autoritu, jako jeho předchůdci v čele armády Ferdinanda III.
Na bojišti zůstalo kolem sedmi tisíc mrtvých, bezpočet raněných a mnoho zajatých. Do dnes jsou zde patrny hromadné hroby. Bitva u Jankova se zapsala do dějin jako příklad úspěšného manévru útoku z boku celou armádou, který se stal běžnou praxí až o mnoho let později. Ale zejména svou krutostí. Vždyť na tak malém prostoru zemřelo během pár hodin zhruba 7 tisíc lidí!
A proto si je musíme připomínat. Mluvili mnoha jazyky, byli různých vyznání, pocházeli z různých koutů Evropy. Ale spojovala je nekonečná válka, krutost a na konci i smrt.
Bitva u Jankova, 6. března 1645.
Dne 6. března 1645 se u středočeského Jankova mezi Benešovem a Táborem odehrála jedna z nejkrvavějších bitev, jaká střední Evropa kdy poznala.
Již od rána se císařská armáda řadila do bojové pohotovosti. Švédská armáda nastoupila od svého hlavního stanu ve Voticích vzdálených asi 7 kilometrů. Zkušený dělostřelec Lennart Torstensson nenechal nic náhodě, a na vyvýšená místa umístil baterie těžkých kusů. Logika tehdejších vojevůdců velela, že by se vojsko mělo vydat rovnou proti protivníkovi na kopci. Jenže Torstensson si moc dobře pamatoval fiasko u Nördlingenu, které způsobilo devastaci armády královny Kristiny.
Udělal něco, s čím Hatzfeld nepočítal. Hlubokými údolími pokračoval krytý návršími podél potoka k vrchu zvanému Hartmany. Začal císařské obcházet, a ti z důvodu nekoordinace generálního štábu nic nedělali. Až na generála jízdy Johanna von Götz. Někdy v ranních hodinách nevydržel a zavelel zhruba jedné třetině jízdy k útoku na zadní voj nepřítele. Rytířský hrdinný manévr ale přišel vniveč díky kvalitnímu důstonickému štábu, rozmístěné artilerii a odolnosti Torstenssonových mužů. Sám Götz zde zemřel, dopadl zkrátka jako Kec u Jankova.
Po odražení útoku teprve začala císařská armáda reagovat na protivníka, který se někdy kolem deváté hodiny začal soukat do příkrého návrší Hartman. A začala bitva. Na prostoru zhruba 1 x 3 kilometry se přes 5 hodin bojovalo. Jednou císařští zatlačili švédy, poté oni vyprovázeli císařské.
Jak uvedl Torstensson v psaní královně Kristině: „Bez ohledu na to, že nepřítel (i když měl v jízdě přesilu dvou až tří tisícovou, v pěších ale přesilu zanedbatelnou) nastoupil s takovým odhodláním, až byl člověk jednoduše ohromený, tak šli naši proti němu s takovou odvahou, že po tvrdém boji trvajícím od osmi ráno do čtyř po obědě, konečně utíkajícího a zruinovaného nepřítele rozprášili“.
Hatzfeld se ještě snažil bránit, ale nakonec se dal na úprk. Byl však dopaden, zbit a odveden k Torstenssonovi. Tomu se kavalírským gestem odevzdáním meče vzdal. Odveden byl do zajetí v Jihlavě, odkud i napsal svou apologii císaři. V té se zmiňuje zejména o tom, že jej v jeho štábu nikdo pořádně neposlouchal. Aby ne. Jeho armáda byla stažena z jiných prostor Evropy, byla unavená a bez motivace bojovat. Sám Hatzfeld navíc zřejmě neměl takovou autoritu, jako jeho předchůdci v čele armády Ferdinanda III.
Na bojišti zůstalo kolem sedmi tisíc mrtvých, bezpočet raněných a mnoho zajatých. Do dnes jsou zde patrny hromadné hroby. Bitva u Jankova se zapsala do dějin jako příklad úspěšného manévru útoku z boku celou armádou, který se stal běžnou praxí až o mnoho let později. Ale zejména svou krutostí. Vždyť na tak malém prostoru zemřelo během pár hodin zhruba 7 tisíc lidí!
A proto si je musíme připomínat. Mluvili mnoha jazyky, byli různých vyznání, pocházeli z různých koutů Evropy. Ale spojovala je nekonečná válka, krutost a na konci i smrt.
Bitva u Jankova, 6. března 1645.
