Vyčerpanému švédskému vojsku, které k bitvě nastoupilo od Votic, velel čtvrtým rokem rodák z Forsteny ve Västergötlandu a hrabě z Ortaly Lennart Torstensson. Jeho otec Torsten Lennartsson se rovněž jako velká část švédské šlechty zapojil do zápasu krále Zikmunda III. Vasy a Karla IX. o švédský trůn na Zikmundově straně a po porážce u Stångebro v roce 1598 musel emigrovat do Polska. Již o rok později se mohl Torsten vrátit do Švédska, ale i tak upřednostňoval, snad z bezpečnostních důvodů, pobyt v Polsku. I přesto se jeho manželce Märtě Posse narodil roku 1603 právě ve Forsteně syn Lennart. S Märtou se Torsten v roce 1600 oženil a zřejmě od této doby se natrvalo usídlil ve Švédsku na statku Restad, který vlastnil od roku 1592.
Ve svých patnácti letech se stal Lennart pážetem krále Gustava II. Adolfa, a to dokonce natolik váženým, že během válek v Livonsku se staral o královu zbroj a stal se jeho nejbližším společníkem. Později začal sbírat vojenské zkušenosti jako korouhevník Františka Bernarda z Thurnu, syna hlavy armády českých stavů Matyáše z Thurnu. Jako čestný korouhevník také později posloužil při pohřbu krále, ale to již prodělával rychlý kariérní postup. Aktivně se jako polní maršál podílel na porážce císařské armády u Wittstocku, na přelomu 30. a 40. let působil jako pobočník Johanna Banéra při tažení do Čech. Téměř okamžitě po jeho smrti, v roce 1641, převzal vedení nad armádou a přijal povýšení do hodnosti polního maršála a rovněž byl jmenován generálním gubernátorem Pomořan. Po celý aktivní život se Torstensson potýkal s nemocemi. I během bitvy u Jankova byl většinu času v ústraní. O rok později se ze zdravotních důvodů zcela rozloučil s armádou a vrátil se do Švédska. Zemřel ve Stockholmu roku 1656 a o jeho společenském postavení svědčí, že byl pohřben na čestném místě v Riddarholmkyrkan v blízkosti krále Gustava II. Adolfa.