Svedení bitvy bylo nevyhnutelné. Střetnutí ale znamenalo obrovský risk, kterému správný vojevůdce musí jít trochu naproti. Předpokladem vítězství, a vždy to tak platilo, se stává vhodně zvolené místo. Po těžkém pochodu Lennart Torstensson s armádou došel do Horažďovic v západních Čechách. Nebylo to poprvé, co stavěl vojáky do bojové pohotovosti, ale tentokrát dal povel i dělostřelectvu.
Přes řeku Otavu na něj totiž čekal Hatzfeld snad původně s vidinou překročení vodní bariéry. A rovnou se nebál otevřít bitvu. Jak napsal Torstensson: „na cestě do Klatov a dále do Horažďovic, kde jsme 16. února [juliánského kalendáře čili 26. února gregoriánského – pozn. LS] našli nepřítele. Nepřítelovy oddíly byly krátce před mým příchodem připraveny na řece Otavě k přechodu […] tam na nás několik hodin útočil kanonádou […] nepřítel se poté odebral ke Strakonicím“.
Překročit ač malou řeku v zimě představovalo v bitvě logistický oříšek a vědomi si toho byli oba váleční veteráni. I Hatzfeld naznal, že prodlužování šarvátky nedává smysl. Nechal sklidit děla, která vyslal jako první aby jim tím zajistil maximální ochranu, které po chvilce následoval zbytek císařské armády. Obě armády se začaly pronásledovat v těsné blízkosti. Bitva už byla neodvratitelná.
První kontakt proběhl. Stalo se mu 26. února 1645. Do bitvy u Jankova zbývá tou dobou osm dní.